Brněnský bojovník Aperjan: Titul mne potěšil i překvapil

Napsal Stanislav Škoda

Hamo Aperjan / zdroj foto: Stanislav ŠkodaBRNO – Loni se poprvé otevřelo domácí mistrovství i cizincům s trvalým pobytem v Česku. Brněnská mlátička Hamo Aperjan této příležitosti využil bezezbytku a opanoval váhu do šedesáti kilogramů naprosto suverénním způsobem. Nejen o tom sedmadvacetiletý arménský rodák promluvil v rozhovoru pro www.boxevents.cz a www.profiboxing.cz.

DALŠÍ NOVINKY Z RINGU:

Kdy a proč jsi přijel do Česka?

Do České republiky jsem přijel v roce 2007. Otec, který zde žil již deset let, mi pak obstaral vízum.

Kdo tě k boxu přivedl?

Nikdo. Box mě zajímal již od dětství, takže jsem s ním prostě v patnácti začal

Kolik jsi za těch dvanáct let stihl zápasů?

Za sebou mám 110 utkání, 80 z nich jsem vyhrál.

Žiješ v Brně, ale boxersky jsi spojen spíše s Prostějovem...

Je to tak, v Brně trénuji pod vedením Elenka Savova a Miroslava Kubánka, za Prostějov pak boxuji extraligu.

Co děláš v civilním životě a jak se ti ho daří skloubit s boxem?

V pohodě, mám obyčejné stálé zaměstnání a po práci pak jdu na trénink.

Loni se poprvé otevřel domácí šampionát cizincům, kteří zde trvale žijí a ty jsi poměrně s přehledem vyhrál váhu do 60 kilogramů. Jak moc si tohoto úspěchu ceníš a jak to vypadá s tvým případným českým občanstvím?

Jsem rád a cením si toho, že se český šampionát otevřel i cizincům. Když jsem se to dozvěděl, měl jsem zhruba měsíc na přípravu... V Rakovníku se mi pak skutečně dařilo, hned první zápas a vítězství před limitem, v semifinále mne pak čekal Štěpán Pitra, se kterým to byl nejtěžší duel z těch tří, co jsem na mistrovství absolvoval. Ve finále mě pak čekal Petr Masorčič, který byl stejně jako Štěpán hodně mladý kluk, jemuž chyběly zkušenosti. Jednalo se o velmi slušné zápasy a rád bych za ně poděkoval kromě soupeřů i rozhodčím, kteří rozhodovali po celé tři dny spravedlivě. Navíc všechny zápasy skončily bez zranění mého nebo soupeřů, což je dobře.

Na letošním GP v Ústí nad Labem jsi startoval v roli domácího boxera, Slovák Michal Zátorský byl ale boxersky chytřejší a zaslouženě zvítězil. O týden později jsi mu ale porážku oplatil. Jak bys tyhle dva zápasy porovnal?

V prvním zápase s Michalem Zátorským (účastník MS a ME juniorů, poz. autora) jsem nebojoval tak, jak jsem chtěl. V prvním kole jsem to uspěchal a v dalších pak nevydržel fyzicky. Prohrál jsem zaslouženě, i když si nemyslím, že takovým bodovým rozdílem. Během týdnu jsem zapracoval na chybách a prohru jsem mu vrátil. Vsadil jsem na techniku a to se vyplatilo!

Kdo by pro tebe nejtěžším soupeřem?

Na nejtěžšího soupeře jsem narazil v roce 2009 na ostravské Grand Prix. Prohrál jsem tam rozhodnutím lékaře ve druhém kole s ruským boxerem, který mi zlomil nos. Byl to hodně tvrdý a rychlý protivník.

Přestože jsi v ringu vyhlášený tvrďák, ke všem svým soupeřům se chováš velice sportovně. Je to tvoje životní filozofie?

Nevím, zda jsem v ringu tvrdý (směje se), to by měli spíše zhodnotit moji protivníci. A moje filozofie? Myslím, že všichni sportovci by se k sobě navzájem měli chovat slušně a férově.

V posledním extraligové utkání jsi doma prohrál s velice pěkně boxujícím ústeckým Janem Kováčem, jak jsi ten zápas viděl ty?

S Honzou jsem neboxoval podle svých představ, i tak se ale jednalo o velmi vyrovnaný zápas. Rozhodčí nakonec zvedli ruku jemu a já jejich rozhodnutí respektuji.

Na „domácí" půdě v Prostějově jsi hodně oblíbený, co pro tebe podpora fanoušků znamená?

Jsem za ni rád, ale přiznávám upřímně, že v ringu to nevnímám. Tam jsem jen já, soupeř a můj trenér.

Rád bych ale alespoň takto svým fanouškům poděkoval a pak také svým trenérům Elenkovi Savovi a Miroslavu Kubánkovi.